Bajka o ovčí kultuře a Sokolovi

sokol_stehovavy_2

Bajka o Sokolovi, který zapomněl na to, co je jeho hlavním úkolem a jak skoro přišel o všechno co léta budoval

 

Žil byl jeden úžasný a silný Sokol. A ten Sokol měl sen, vizi. Chtěl vytvořit úžasnou továrnu na sny, která by byla nejlepší svého druhu. Viděl tu vizi před sebou každé ráno, když se vypravil na lov. Kroužil po široké obloze, sledoval, kde se mihne jaká drobná havěť a užíval si svůj každodenní lov naplno. Miloval to kroužení vysoko na nebi, s roztaženými křídly, svobodným duchem i srdcem. Miloval i ten lov. Jeho svoboda mu dávala neuvěřitelnou sílu k lovu i životu. Mockrát byl zraněn, mockrát během krušné zimy hladověl, ale stačilo mu vzlétnout, roztáhnout křídla, nadechnout se svobodného vzduchu kolem a věděl, že budoucnost mu leží u nohou. A jak tak létal a lovil, vize sílila a sílila.

Už to nebyl ten obyčejný Sokol, kterému stačilo lovit sám pro sebe a svoji rodinu. Chtěl dokázat víc. Začal tedy na samotě u lesa postupně budovat svoji malou vizi. A tak už tolik nelétal po širém nebi, nekochal se pohledem na široké pláně pod sebou, ale zůstával stále častěji na zemi, aby zde pracoval na budování své továrny na sny. Vize se začala samozřejmě zhmotňovat a jeho sen už dávno nebyl sen, ale realita. Byl znám nejen na samotě, ale v širokém okolí. Obchodů a zákazníků přibývalo a času na létání a snění ubývalo. Všichni chtěli své sny a tak Sokol pracoval a pracoval a byl čím dál smutnější.

Jednoho dne se Sokol rozhodl, že musí něco změnit, že musí najít další sokoly, kteří by mu pomohli jeho továrnu rozvíjet a díky jejichž práci by se mu trochu ulevilo a mohl si občas zase zaletět protáhnout křídla na širé nebe. Jenže žádné sokoly ten den a další den v okolí nepotkal. Neměl čas létat někde po obloze a hledat po širém nebi, kde by některý z nich mohl být. Zákazníci čekali na své sny. Rozhodl se tedy, že vybere někoho v okolí samoty. Stejně je potřebuje hlavně dole, a časem se vše vyřeší a začnou zase všichni pěkně létat. Jak se tak už druhý den neutěšeně rozhlížel, všiml si, že se nedaleko pase stádo ovcí. Chodily tam jen tak, od ničeho k ničemu, pojídaly trávu, pobekovaly na sebe, vypadlo to, že se nudí. A tak slovo dalo slovo a Sokol ovce zaměstnal ve své továrně na sny.

Rozdíl mezi Sokolem a ovcemi se však zdál den ode dne stále větší a větší. Ovce byly zvyklé pracovat se skloněnou hlavou, občas se jen tak potulovat, jako by si hledaly kus čerstvé trávy. Netoužily vzlétnout ani roztáhnout křídla. Netoužili obsáhnout celou oblohu, lovit králíky, zažívat vzrušení z boje a vítězství. Stačilo jim několikrát denně vyběhnout na pastvu, trochu mezi sebou pobečet a zase se vrátit, když bylo třeba. To jediné jim Sokol nemohl vyčítat. Udělaly, co se jim řeklo. Ale nikdy nedokázaly zvednout hlavu nahoru a snít nebo vidět věci z nadhledu. Nikdy netoužily lovit, chyběla jim vášeň a touha něco dokázat.

Sokol se trápil tím stavem ve své továrně. Chtěl svoje vize a ideály sdílet s někým, kdo by byl stejný jako on. Chtěl s někým zažívat to kroužení a lovení, učit jiné jak lovit, jak využít vzdušných proudů, jak se dívat na věci dole z ptačí perspektivy, inovovat, nebát se. A tak se jednoho dne rozhodl, že nechá ovce jeden den samotné a vyletí přeci jen na oblohu. Už mu to tolik chybělo. Roztáhnout křídla a nechat se unášet proudem vzduchu a pak střemhlav padat a padat a zase nahoru jako by neexistovala zemská přitažlivost. Nechal všechno jak bylo a za pár minut už bylo vidět jen malinkatou tečku na obloze. Po několika hodinách letu se Sokol na obloze potkal s dalším osamoceným sokolem. Byl tak šťastný, že vidí někoho stejné krve, stejných vášní, se stejnou energií a tak se k němu hned připojil. Na konci letu se oba sokolové dohodli a Sokol vzal svého nového přítele do své továrny. Hned ráno ho zavedl mezi ovce a ukázal mu, jak mají s ovcemi vyrábět sny. Chtěl, aby se nejdříve trochu zaučil a seznámil s kolektivem, než ho pustí do světa a na oblohu. Měl tolik práce, že nechal nový tým pospolu a vypravil se na několikadenní výpravu za novinkami.

Prvních pár dnů to dole v továrně vypadalo vcelku normálně. Jenže pak se začaly dít zvláštní věci. Vždycky, když se sokol rozhodl, že si protáhne křídla a zvedl se od země, ovce se na něj vrhly a strhly ho dolů. „To se tady nedělá, mladej! Taky se stojí s hlavou dolů a pracuje. Když máš hlad, tak si vezmi to, co leží tady na dvorku. Kdo to kdy viděl, létat kamsi nahoru a dokonce lovit maso! Tady jsme všechno ovce a nikdy žádná nelétala. Jestli s námi chce vycházet zadobře, nauč se to dělat stejně a nekaž nám to.“ A aby to nezkoušel znovu, vytrhaly mu nejdelší letky z křídel, aby seděl na zemi a naučil se dívat hlavou dolů a ne nahoru.

Když se Sokol vrátil, s velkou radostí se běžel podívat do své továrny na sny, co se tam změnilo a nevěřil tomu, co viděl! Ten sokol, kterého si přivedl, který ho tak nadchl svým elánem, entuziazmem, tím, jak dobře lovil, už to nebyl on. Seděl mezi ostatními ovcemi, jako by nikdy nebyl na obloze. Sokol byl zklamaný. Asi se splet. Ten mladý sokol ho napálil, asi se chtěl jen dostat na teplé místo. „Jak může být sokol tak vypočítavý, kam ta generace spěje?“ trápil se starý Sokol. Nicméně za několik dnů opět musel na cesty a znovu potkal na své výpravě mladého sokola. Když viděl, co umí, ani chvilku neváhal a hned se za ním pustil a přesvědčil ho, aby se vzdal celodenního samotářského létání a šel s ním do jeho továrny na sny. „Dám ti, co budeš chtít, čeká na tebe můj tým, potřebuji tam někoho, kdo umí zvednout hlavu a roztáhnout křídla. Jsou tam samé ovce!“

Po návratu do továrny Sokol propustil jednu ovci a na její místo posadil nového sokola. Byl šťastný, že snad už dokázal vybrat toho pravého, který tam všechny naučí létat a zavede tam úplně novou morálku. Spokojený odletěl na další dlouhý let a jen ho zavedl na oddělení. Užíval si novou situaci, kdy mohl pečovat o zahraniční vztahy a jeho továrna vyráběla sny podle jeho plánů a instrukcí i bez jeho přítomnosti. Měl tam přece kompletní tým i novou posilu.

Zatím se však v továrně zase začaly dít podivné věci. Sotva nový sokol roztáhl křídla a chtěl se rozletět, aby všem ukázal, jak se musí na věci dívat a jak se musí naučit pracovat se sny, strhla se velká bitka. Ovce se na něj sesypaly, jako hejno vos:“ Jak si to představuješ? My už tady pracujeme celá léta, a vždycky jsme se dívaly s hlavou dolů na naše sny pod rukama, které tu vyrábíme. Když potřebujeme jíst, je na dvorku tráva a pak zase hlavu dolů. Kdo to kdy viděl, aby ovce létaly?“ A tak dostal stejně jako první sokol pár kopanců a přišel o ty nejkrásnější pera na jeho dlouhých křídlech.

Starý Sokol se po dlouhé době vrátil domů a málem se rozplakal! „Pane Bože, jak je možné, že každý nadějný sokol, kterého sem přivedu tak zpychne a zleniví, že přestane létat, jen co zmizím za obchody a stane se z něj obyčejná ovce? Žádné vize, žádná blyštivá křídla, hlava dolů, dokonce už ani neloví a chodí s ovcemi na dvorek na pastvu! Pryč z očí vy líní sokoli! Co to je za svět, co to je za generaci, kdo to tady dnes létá? Jsem znechucen! Samá ovce!“

A tak plynula léta, starý Sokol jednou za čas při cestách potkal nějakého nadějného sokola a přivedl ho do své továry. Stále věřil, že každý z těchto sokolů naučí ty všechny líné ovce jak roztáhnout křídla a dívat se k obloze. A když se vrátil, byl vždycky znovu víc a víc zklamán, jak jeho dobrosrdečnosti noví sokoli využívají, jak jsou po pár dnech leniví a jak se z nich stávají další a další ovce.

Jednoho dne už byl tak nešťastný z této ovčí kultury, že se rozhodl pro léčku, díky které chtěl celé věci přijít na kloub. Jakmile přivedl nového sokola, kterého považoval za největší poklad za poslední léta, co na obloze potkal, vyhlásil, že odlétá opět na dlouhou služební cestu a zmizel. Pro nikoho to nebyla novinka, protože jak továrna rostla, tak jeho cesty mimo byly stále častější a častější. Buďto byl u zákazníků, nebo na poradě. Už tam s nikým netrávil víc času, než co bylo nezbytně nutné, aby se vyřešil nějaký problém. Na porady přiletěl, aby se projely počty prodaných snů a spokojených či nespokojených zákazníků.

Starý Sokol, když odešli všichni na pastvu na dvorek, schoval se za těžký závěs, kde mohl pohodlně i několik dnů sledovat, co se děje. Viděl, jak všichni zase nastupují do práce ke svým strojům. Najednou si uvědomil podivnou věc! Za ta léta, kdy stále vyměňoval ovce za sokoly jednu podruhé, tam už vlastně z původního týmu nezůstala ani jedna ovce! Všechno byli sokoli, které kdy přivedl! Všichni však vypadali, jako by ovcím z oka vypadli. Neměli pěkné peří na svých křídlech, ta tahali za sebou, protože už léta nelétali a nelovili, ale stejně jak je ostatní ovce naučily, chodili s hlavou skloněnou a dělali to, co se v ovčí kultuře naučili.

„Možná je to dobré znamení,“ pomyslel si starý Sokol, „konečně dnes s novým sokolem všichni pochopí, kdo jsou, kde je jejich místo a jak by se měli chovat!“ Sokol chtěl už už vystoupit ze svého úkrytu a radovat se s ostatními, že už mezi sebou nemají žádné ovce, že vytvořili tým sokolů a že teď už jim nic nezabrání kdykoliv roztáhnout křídla, vznést se, podívat se na svoji práci z ptačí perspektivy a začít se chovat tak, jak se kdysi jako mladý sokol choval on sám. Začít žít jako sokoli. Jenže v ten okamžik, se stalo něco, co s ním otřáslo až do poslední buňky jeho srdce, které se hrůzou skoro zastavilo. Jakmile se nejmladší sokol postavil doprostřed a chtěl všechny vyzvat, aby stejně jako on roztáhli křídla, vznesli se a podívali se na svoji práci, na celou továrnu a na všechno kolem z výšky, vrhli se na něj ostatní a začali mu nadávat a trhat peří z jeho nádherných křídel: „Nemáš pravdu a nesmíš se takto chovat. Vždycky nás taky odměňovali za to, že jsme stáli s hlavou skloněnou u své práce, odbíhali na dvorek, kde máme trochu trávy a jsme tu stále k dispozici pro nové sny. Tak to vždycky chtěli. Děláme to léta tímto způsobem a nenecháme se tebou ohrožovat.“

Starý Sokol nenašel odvahu vyjít ven a postavit se hrůze, kterou na vlastní oči viděl. Uvědomil si, že selhal v té nejdůležitější roli, jaká mu byla svěřena. Vymyslel pro ovce stroje, připravil jim postupy, zajišťoval zákazníky, aby byly stále nové a nové zakázky na sny. Ale nedokázal ochránit a vybudovat Kulturu Sokola. Dovolil ovcím, aby vybudovaly vlastní kulturu, Kulturu Ovce. Aby převychovaly ty, kdo přišli s jinou vírou. Nebyl tu nikdy, aby stál na straně těch, kteří chtěli ostatní učit létat. Podcenil ovčí sílu a nechal tak umřít ducha Sokola.

Tu noc i plakal, když si uvědomil, kolik sokolů přišlo v jeho továrně o svoji identitu, svobodu a jak byl naivní, když si myslel, že může do ovčí kultury přivést jednoho silného sokola a nechat změnu na něm.

Teď už starý Sokol ví, že ovčí kultura léta sílila a pokud nad ní chce zvítězit, musí být denně tam, kde je ho třeba. Musí se stát ochráncem a znovu-budovatelem kultury Sokola. Musí si získat důvěru všech těch ubitých sokolů a přesvědčit je, aby začali znovu létat pěkně krok za krokem. Nebo možná máchnutí za máchnutím. Bude to dlouhá cesta.

A tak je to často i v našich firmách – zapomínáme na to, co je nejdůležitější ve prospěch věcí, které může udělat někdo jiný…i kdyby to neudělal tak dobře a tak rychle jako my samotní. Manažer by se měl každý den a každou hodinu ptát sám sebe:“ Co právě teď dělám a proč to, co právě teď dělám, dělám právě já?“

Share Button
Print Friendly

Nebyly přidány žádné komentáře.

Zanechte komentář

Musíte být přihlášen pro přidání komentáře.