O odvážném Honzovi – Manažerská pohádka o důvěře a spolupráci

Honza byl jeden z deseti synů Krále Petra, který vládl svému královský už velkou řádku let. Petrovo království nebylo tak úplně obyčejné království. Bylo sice mnohem menší než okolní království, nemělo žádnou armádu, a dokonce ani ochranné hradby kolem panství. Král Petr totiž zdědil od svého otce trochu jiný pohled na řízení království. Lidé z okolních království se často tomuto malému království i smáli a měli pocit, že je království nejen malé, ale i chudé a trochu hloupé, protože si dělali věci stále po svém a vypadali tak trochu jako z jiného světa. Nejezdili ani v drahých kočárech, koně neměli vykládaná sedla a barevné korouhvičky, v lesích se nelovila žádná zvěř a v kuchyni se nejčastěji podávali kukuřičné placky a ovesná kaše. V království se nepořádaly ani žádné drahé plesy a bály a i kdyby, tak by tam asi nikdo nepřijel, protože v okolních královstvích se kukuřičné placky podávali jenom chudým, a ne královské šlechtě. Přesto všechno, jak království vnímali projíždějící poutníci a družiny, království si žilo svým vlastním tempem a lidé v něm vypadali, že žijí klidný a spokojený život. Hodně času trávili na posvátné hoře, kam si odbíhali třeba i místo oběda nebo navečer, když je naštval soused. To pak šli na horu a u sochy velkého Otce krále si šli postěžovat a odevzdat své problémy „božstvu“, protože v království platila zásada, že se nikdy nikdo s nikým nepere, ani nepoužívá sprostá slova. Když měl někdo vztek, oběhl si třikrát posvátnou horu a večer byl jako beránek. A tak utíkal den za dnem a rok za rokem.

Jednoho dne si král Petr svolal všechny své syny včetně Honzy, který se právě vrátil z projížďky na koni v královském lese, kde kontroloval, jestli tam někdo nepytlačí. Král Petr byl tentokrát nějaký zádumčivý. Zjistil totiž, že v královských sýpkách je spousta starého ječmene, pšenice a kukuřice. Sedláci nasadili příliš mnoho několik let po sobě a nikdo si nevšiml, že sklady začínají pod náporem starých zásob praskat ve švech. Nikdo včas zásoby nenavezl do lesa pro zvěř nebo nenabídl procházejícím poutníkům, či nereguloval sedláky v jejich pěstitelském úsilí. Jenže teď byla přede dveřmi nová úroda čerstvých plodin, které musely pod střechu a ani v jednom skladu nebylo už žádné nové místo. Skladníci se krčili vedle krále, kam přišli s nepříjemnou novinou a možná se cítili i trochu provinile, že ani oni krále nevarovali dříve.

A protože byl král Petr muž činu, a to se taky od něj jako od krále očekávalo, rozhodl, že se mají všichni královští synové dohodnout, jak naloží se starými zásobami, aby se uvolnilo ve skladech co nejdříve co nejvíce místa a sedláci tak mohli rychle začít sklízet, než začnou deště a mrazy. Král vyhlásil, co potřeboval a odebral se do své pracovny, aby se věnoval dalším královským povinnostem.

Všech deset synů včetně Honzy se bezradně dívalo na seznam všech skladů a všech plodin, které se tam nakupily za posledních pár let. Jak je možné, že si nikdo ničeho nevšiml dříve? A když všiml, jak je možné že někdo něco neudělal? A kdo vlastně měl udělat něco jako první? Měli by to být ti, kdo se starají o les a zvířata nebo ti, kdo stráži sklady a vidí, jak to uvnitř vypadá? Nebo ti, kdo kontrolují sedláky, aby vypěstovali to, co království potřebuje? A tak tam mudrovali a mudrovali, až se usnesli na řešení a vylosovali Honzu, který měl pověst statečného chlapíka, aby vyrazil do světa a začal plán na vyčištění skladů realizovat. Deště byly přede dveřmi a Honza věděl, že nemá příliš mnoho času. Když odjížděl z hradu na svém bílém Šemíkovi, nemohl se zbavit pocitu, že se mu plán příliš nezamlouvá. Měl ale bratry rád, krále Petra nechtěl obtěžovat zbytečným odmlouváním, a tak s mnoha pochybnostmi vyrazil vstříc dobrodružství. I když plánu moc nevěřil, byl rozhodnutý projezdit království a nabízet staré plodiny každému, koho potká.

Po dvou dnech a dvou nocích v sedle dorazil nečekaně na malou mýtinu v lese, kde se krčila dřevěná chaloupka. Zaklepal a opatrně vstoupil. Uprostřed chaloupky seděl Děd Vševěd a u nohou se mu choulil kocour a pes, ani se neobtěžovali zvednou hlavu, jako by na návštěvy byli zvyklí každý večer. „Pojď dál Honzo, už tě tady vyhlížíme,“ spustil Děd Vševěd s úsměvem a odložil do klína křišťálovou kouli. Honza si přisedl na malou židličku vedle krbu a mračil se do ohně. Děd Vševěd se naklonil jako by čekal na nějaké vyprávění. A tak Honza spustil. Začal vyprávět, jak se do královských skladů dostalo příliš mnoho zásob. KAŽDÝ si byl jist, že to NĚKDO sleduje a řídí. Mohl to dělat KDOKOLIV, ale NIKDO to nakonec nedělal. Král se pak rozzlobil, protože to přece byla práce pro KAŽDÉHO. KAŽDÝ si však myslel, že by to mohl udělat KDOKOLIV jiný než on sám, ale NIKDO si neuvědomil, že to KAŽDÝ neudělá. Nakonec KAŽDÝ obviňoval NĚKOHO, že NIKDO neudělal to, co mohl udělat KDOKOLIV. Nakonec se Honza sám rozhodl, že na sebe vezme odpovědnost za celý úkol a pokusí se ho realizovat s tím, že bude bratrům říkat, co a kdy mají udělat. On pak sjezdí celé království  a bude nabízet staré plodiny každému, koho potká.  Honzovi bylo jasné, že na takový úkol by potřeboval celou družinu jezdců a možná třikrát tolik času, než kolik zbývalo do dešťů. I přesto byl rozhodnutý jako královský syn vytrvat i kdyby ho to stálo život. Na konci vyprávění byl Honza ještě smutnější než na jeho začátku.

„No vidím, Honzo, že sis naložil nelehký úkol na svá mladá bedra. Slyšel jsi už o dvou sestrách, z nichž jedna se jmenuje Důvěra a druhá Spolupráce?“. Honza se se zájmem podíval na Děda Vševěda. O těchto dívkách slyšel za svůj život velmi mnoho, ale nevěděl, že jsou sestry, ani jak to souvisí s jeho úkolem. Děd Vševěd vzal do ruky křišťálovou kouli, zadíval se do ní, snad aby mu připomněla celý příběh. Pes se protáhl na podložce a kocour začal potichu vrnět.

„Důvěra a Spolupráce jsou velmi zvláštní sestry. Spojuje je věčné vesmírné tajemství, které málokdo zná a kdo ho pochopí, může mu to změnit celý život. Lidé se s Důvěrou a Spoluprací setkávají skoro denně, ale většina z nich neví, že jsou jako siamská dvojčata a jsou na sobě závislé stejně jako člověk na vzduchu. Když strádá nebo slábne jedna z nich, chřadne okamžitě i druhá. Když krmíš druhou z nich, sílí i ta první. Jedna neexistuje bez druhé a druhá bez první. To je vesmírný zákon, a i když si lidé často myslí, že se mohou přátelit pouze z jednou z nich, nebo že je mohou oklamat tím, že říkají něco jiného, než co cítí, velmi se mýlí. Druhá stojí vždy někde za stromem a směje se lidské hlouposti. Aby to bylo ještě víc napínavé, tak Důvěra, která má ráda taškařice hraje s lidmi různé hry. Může se ti zjevit jako „Důvěra v sebe sama“ nebo jako „Důvěra v jiné“ a taky jako „Důvěra v záměr“.

Takže se pak děje lidem to, že na něčem začnou pracovat, věří usilovně ve svoji věc nebo ve své schopnosti a zápal, ale zároveň někde na dně srdce nevěří příliš v druhé, kteří mají pracovat na úkolu s nimi. Nebo naopak věří příliš v kvality ostatních, ale nevěří sami v sebe. Nebo věří v sebe i ostatní, ale nevěří úkolu, s kterým se mají popasovat. Jakmile však Důvěra zachytí jakoukoliv pochybnost, i kdyby byla ukryta na samém dně lidského srdce, začne okamžitě strádat. A sestra Spolupráce, která je třeba i na druhém konci království, začíná chřadnou taky. Lidé se pak dívají v úžasu na Spolupráci a nevěří svým očím. Vždyť se tolik snaží, a Spolupráce se na ně ani nepodívá, nebo je tak slabá, že se nedokáže udržet ani na nohou. Mají pocit, že sestru Důvěru vůbec nezklamali, protože na vnější úrovni se tolik snaží a tolik toho už udělali. Jenže tady je zase další chyták chytré sestry Důvěry. Ona se totiž vůbec neživí z toho, co lidé říkají a dělají, jak si lidé myslí, ale žije jen z toho, co v té chvíli mají lidé zaseto ve svém srdci.  Lidé tomu říkají POSTOJ. Důvěra je na lidský postoj velmi citlivá odhalí i ty nemazanější triky, které na ni lidé zkouší. Je to stejné, jako když chceš dát kočce zkažené maso,“ podíval se Děd Vševěd na svého kocoura a ten na chvilku při vyslovení zkažené maso přestal vrnět.

„Prostě Důvěra je krmena jen a pouze z těch nejniternějších pocitů, jaké lidé ukrývají často i sami před sebou. A proto tak nevědomky zabíjí zároveň i druhou sestru Spolupráci a vědomě pak mají pocit, že chyba je někde jinde než u nich samých. Vidí všechno to své úsilí a dobré záměry, ale nejsou upřímní ve svých postojích, které často před svým okolím z mnoha různých důvodu tají.  Nechávají ve svém srdci skryté pochybnosti ať o druhých, sobě nebo úkolech, kterých se mají zhostit. A pak, když vidí, že Spolupráce strádá, zvyšují své úsilí, hledají všemožné léky, mění taktiku, přesvědčují, manipulují, vyhrožují, slibují nebo rezignují. Občas i něčeho dosáhnout, ale to jen Spolupráce, unavená tím vším dokola se na chvilku pustí do hry „nic mi není“ aby se za pár minut pohodlně schoulila zase do křesla a mohla tam strádat spolu se sestrou Důvěrou.“

Honza pozorně poslouchal, ale stále mu to všechno nešlo do hlavy. Bylo to všechno nějaké moc komplikované. Celým srdcem se snažil pochopit, o čem to tady ten Děd Vševěd celou dobu povídá.

Děd Vševěd se podíval do křišťálové koule, aby našel nějakou odpověď, jak Honzovi pomoci pochopit celý příběh o Důvěře a Spolupráci. Pak vzal kus pergamenového papíru, inkoust a brko a začal malovat nějaký nákres.

duvera-a-spoluprace

 

„A jak vyplývá z nákresu, tak podle toho, zda cítíš synergický efekt, nebo jen pachuť z kompromisu či dokonce žádnou dohodu, okamžitě poznáš, v jakém stavu se nachází ve skutečnosti Důvěra a Spolupráce mezi lidmi pracujícími na úkolu s tebou.

Když věci nejdou tak, jak by měly jít, máme vždy pouze jedinou možnost – pracovat na sobě a na svém postoji, ten změní vše. Je třeba začít zkoumat svoje vnitřní postoje. Můžeme prověřit, zda Důvěra na sebe zrovna nevzala podobu jinou, než kterou jsme viděli včera. Jediné, jak můžeme Důvěru znovu posílit je pracovat na ní především na vnitřní úrovni. Být upřímní sami k sobě a přiznat svoje vlastní postoje a pochybnosti k čemukoliv, co je právě před námi. Pochopením svých nejvnitřnějších postojů si můžeme přiznat vinu na oslabení Důvěry a tím pádem i na oslabení Spolupráce, bez ohledu na to, co dělají druzí. Nebo můžeme zlepšit zdravotní stav Spolupráce nebo hledat jiné metody a nástroje, jak její stav zlepšit. A když přijmeme za jakoukoliv nejnitěrnější část odpovědnost, máme šanci začít posilovat kteroukoliv podobu Důvěry a tím pádem i Spolupráce.

Někdy se můžeme k posílení Důvěry dopracovat i z druhého konce. Maximalizací úsilí a převzetím iniciativy, zaměřením se na práci, a ne na to, co říkají nebo dělají ostatní, prokázáním upřímnosti svých záměrů, pravdivou komunikací, hledáním lepšího řešení, tím vším posilujeme Spolupráci, která, pokud jsou naše záměry čisté začne růst a tím začne léčit i oslabenou Důvěru, ať je to Důvěra v sebe, v jiné nebo v záměr. Takový postoj může někoho inspirovat, motivovat, strhnout, vyléčit staré rány.

Jak jsem řekl,“ zakončil dlouhé vyprávění Děd Vševěd, „jsou jako spojené nádoby, jako siamská dvojčata, strádá-li jedna, poznáš to i na druhé a opačně. Zlepšíš-li jednu, poznáš to na zdravotním stavu druhé. Když popíráš nebo zradíš sebe, podceňuješ úsilí, záměry či sílu druhých nebo nevěříš tomu, že je možné vyhrát, jsi v pasti. Říká se, že ať věříte v jakýkoliv výsledek, vždycky Vám ho Bůh dopřeje. Spolupráce ti přestane krýt záda a stáváš se, jak říkáte vy lidé „sám voják v poli“.“

„A co tedy mám dělat, co bys mi radil, když si Děd Vševěd?“ otázal se Honza trochu netrpělivě, protože z poslouchání na malé židličce už mu docházela trpělivost.

Děd Vševěd se teatrálně zatahal za vousy: „ První rada je – vždy si uvědomuj, zda zažíváš synergický efekt, kompromis nebo obranu a odmítání. To tě navede uvědomit si zdravotní stav spolupráce – když nevypadá nejlépe, připusť si, že Důvěra z tvé strany dostala trochu na frak ať má podobu jakoukoliv. Nemusíš o tom nijak spekulovat, to je prostě přírodní zákon stejně jako zákon gravitace nebo zákon přitažlivosti, ať se ti to líbí nebo ne.  A druhý krok je jednoduchý – modli se a pracuj na svém vnitřním postoji, to znáš, protože chodíte na svatou horu každý den, takže ti neříkám nic nového. Tím začneš krmit Důvěru a posilovat ji. Je možné, že ti dokonce posílená Důvěra začne radit a nabízet ti další řešení a možnosti, které by tě ani ve snu nenapadly a ty ti začnou dávat radost a nový elán. Třetí rada je – jakmile opravíš svůj postoj a ucítíš úlevu na srdci, pusť se do všeho s novým nadšením a s vírou, že jakýkoliv výsledek bude dobrý výsledek, protože i kdyby nebyl úkol splněn, minimálně sis užil čas se Spoluprací, která bude rozhodně zábavnější, příjemnější a možná kreativnější, než když se potácí na pokraji vyčerpání a snaží se přežít jakýkoliv kontakt s tebou. A taky budeš mít radost, že jsi dokázal najít Důvěru schovanou za stromem a vyhrál jsi jedno kolo.  Takže vlastně všechny pracovní úkoly, které dostáváme nejsou nic jiného než důmyslná hra našich otců, kteří vědí, že Důvěru ještě stále nedokážeme udržet dobře krmenou, ani rozpoznávat její triky a převleky a že díky tomu oslabujeme její sestru Spolupráci a tento výsledek přičítáme jiným lidem nebo vnějším okolnostem. Až pochopíš svůj Matrix, jakýkoliv úkol, stane se pro tebe stejnou zábavou jako hra v šachy, jakoukoliv odpovědnost přičteš-li sobě, získáš tím neuvěřitelnou sílu cokoliv také změnit.“

Honza nebyl jen odvážný, ale byl také chytrý a v oblasti duchovní práce byl velmi znalý a trénovaný. Musel uznat, že ucítil určité uvolnění, když si připustil, že možná  pochybuje o celém záměru, že možná vkládá iniciativu a energii do něčeho, co sám nevidí jako nejlepší a bere králův úkol spíše jako nutné zlo než výzvu, na které si může vyzkoušet sledovat své vnitřní procesy a důmyslné převleky Důvěry.  Musel uznat, že je unavený a chybí mu energie v tomto období se pouštět do cestování. Že možná i trochu závidí bratrům, kteří si zůstali doma v království a čekají s rukama v klíně, jak to všechno dopadne. Musel si přiznat, že pokud opravdu existuje přírodní zákon, který Děd Vševěd namaloval na papír, pak asi také svým vnitřním způsobem i on sám přispívá k oslabení spolupráce a malému zapojení všech svých bratrů. Pravděpodobně oni se cítili v úkolu stejně jako on. Museli úkol vnímat jako nutné zlo, které jim brání se věnovat jiné každodenní práci. Možná jsou dokonce skutečně přesvědčení, že on jediný umí zabít draka, a proto bezmezně věří v jeho misi a v to, že může část zásob ještě zachránit před nenávratným vyhozením. Možná se jen bojí otevřeně říct svůj názor a přijmout odpovědnost za likvidaci tolika zásob, aby nevypadali jako poseroutkové. A taky si v tu chvíli uvědomil, že všechno z toho jsou jen domněnky a projekce, a že jediné, co můžeme skutečně změnit je přítomný okamžik a náš postoj k tomu, co se právě děje. A tak Honza poděkoval za pohostinnost a vydal se ze dveří, kde usedl na Šemíka, aby se rozjel zpět ke království. Když se naposled otočil, aby zamával Dědu Vševědu i jeho kocourovi a psovi, nebyla na mýtině po chaloupce ani stopa. A tak Honza pobídl koně a vydal se znovu hledat Důvěru a Spolupráci. Teď už věděl kam.

A to je zvonec a pohádky je konec.

Share Button
Print Friendly